Jste připravení na Vánoce?

"Máte už všechno připravené na Vánoce?" Neslyšeli jste tuto otázku v posledních dnech? Možná jsme si ji kladli sami, když jsme přemýšleli o tom, co všechno ještě potřebujeme nakoupit, zařídit, připravit, aby se ty letošní Vánoce vydařily.

Touto otázkou obvykle míníme: Máte hotovou vánoční výzdobu?  Podařilo se vám sehnat pěkný vánoční stromek? Podařilo se vám nakoupit dárky, které udělají radost? Došly vám už dárky, které jste objednali přes Aliexpress? Podařilo se vám poslat v předstihu všechny vánoční přání? Máte v kalendáři zapsané všechny návštěvy, které chcete během svátků uskutečnit?

Je toho docela dost, co je třeba zařídit a  připravit, aby bylo zaručené, že se Vánoce vydaří. A možná nám pak podstata Vánoc někdy uniká.

Slyšel jsem poněkud odstrašující vánoční příběh o malé holčičce, která se dívala na to, jak se její rodiče připravují na Vánoce. Z jejího pohledu byl tatínek zaměstnaný hromadou starostí, sháněním kapra, strojením stromku a podobně, maminka už týdny před Vánoci pekla cukroví, připravovala stědrovečerní večeři a domlouvala návštěvy příbuzných a přátel a ani jeden z nich na ni neměl čas. Cítila se odstrčená stranou. Pokaždé, když chtěla rodičům něco říct, dočkala se odpovědi: "Mohla bys, prosím tě, přestat překážet?" A tak šla do svého pokoje, klekla si vedle postele a začala se modlit: "Otče náš, který jsi v nebesích, odpusť nám naše Vánoce, jakož i my odpouštíme našim Vánocům."

Jsme připravení na Vánoce? Kladu si sám tuto otázku a nemyslím přitom všechny ty předvánoční aktivity, které si s Vánocemi spojujeme. V mém případě je to docela jednoduché, protože jsem ani na nějaké velké přípravy neměl čas. Ale i tak, co je podstatou Vánoc?

Vánoce říkají, že Bůh se stal člověkem. Bůh vyjádřil svoji lásku k nám tím, že přišel mezi nás jako jeden z nás. Žil s námi, chodil s námi, mluvil s námi. To je podstata Vánoc.

Ale jaké mají být naše postoje, abychom naplnili vánoční svátky tím obsahem, který mají mít, aby to byly skutečné Vánoce? Zkusme se zamyslet nad vánočním příběhem, jak jej zapsal Matouš:

Narození Ježíše Krista se událo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého. Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají. Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: "Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů." To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: 'Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel,' to jest přeloženo 'Bůh s námi'. Když se Josef probudil ze spánku, učinil, jak mu přikázal anděl Hospodinův, a přijal svou manželku k sobě. Ale nežili spolu, dokud neporodila syna; a dal mu jméno Ježíš. (Mat. 1,18-25)

Josef je zajímavá postava. Většinou zůstává tak trochu stranou. O jeho životě toho mnoho nevíme. Ale přitom právě on nás může hodně naučit.

1. Přijmout Boží vůli, ať je jakákoliv

Josef byl připravený pro Boží vedení a pro jeho vůli.

Dokázali bychom se vžít do toho co prožíval? Jeho život se odvíjel celkem idylicky. Byl zasnoubený, a s Marií se už možná dohodli na termínu svatby. Josef možná už plánoval, že se vezmou a usadí se v Nazaretu. Počítal s tím, že bude pokračovat ve své tesařské živnosti a těšil se, že spolu budou žít šťastně až do smrti.

A tu k němu přichází Marie a říká: "Josefe, čekám dítě." Muselo to pro něho být něco nepředstavitelného. Jakoby vybuchla bomba. Slyšel jsem jednoho bratra, od kterého odešla manželka. Říkal, že když se to dozvěděl, měl pocit, že mu pukne srdce. Něco podobného musel prožívat Josef. Miloval Marii a věřil tomu, že stejně miluje ona jeho. Ale teď čeká dítě a to dítě není jeho. Neexistuje jiné vysvětlení, než že mu byla nevěrná.

Podle Mojžíšova zákona měla být ukamenována. Ale Josef ji tak miloval, že se rozhodl, že se s ní rozejde tak, aby z toho nebyl žádný rozruch. Ale zjevil se mu anděl a řekl mu: "Josefe, důvěřuj Bohu. Tady jedná On. Nemusíš rozumět tomu, co se stalo, ale jenom důvěřuj Bohu a všechno bude v pořádku."

Josef byl muž víry. Ale někdy je těžké žít vírou. Pokud Bůh jedná tak, jak očekáváme, pak je snadné mít víru. Ale někdy Bůh jedná jinak, než očekáváme, a pak to může být těžké přijmout. Josef věřil Bohu. I když měl plnou hlavu otázek, poslechl, protože věřil, že Boží vůle je nejlepší.

Kolikrát jsme v podobné situaci. Vánoce přicházejí jako doba pokoje, ale přitom kolem sebe vidíme a třeba i sami prožíváme nepokoj. Vánoce přicházejí jako doba radosti, ale přitom kolem sebe vidíme mnoho smutku. Vánoce přicházejí jako doba lásky, ale v našem světě je přitom tolik nenávisti.

Klademe si mnohokrát otázku: "Bože, proč je to tak?" A stejně jako Josef slyšíme tichý Boží hlas: "Důvěřuj mi." Boží cesty často nejsou stejné jako naše cesty. Jeho myšlení je vyšší než naše a pravděpodobně nikdy nepochopíme, co Bůh dělá, ale Bůh říká: "Jenom mi důvěřuj. To je to, co od tebe očekávám." Pavel napsal: "Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí." (Řím. 8,28)

Vánoce se staly, protože Josef věřil Bohu. A i my potřebujeme s důvěrou očekávat na Boha a jeho vedení.

2. Naučit se myslet na druhé lidi

Druhá věc, kterou nám Josef říká je naučit se myslet na potřeby druhých lidí.

Josefův úkol byl docela jednoduchý. Když se pozorně podíváme na vánoční betlémy nebo na obrazy znázorňující narození Ježíše, dá se z nich vyčíst. Marie tam obvykle bývá uprostřed, nad hlavou svatozář a vypadá jako anděl. Před jesličkami stojí na jedné straně vyjevení pastýři a na druhé straně mudrci se svými dary. Uprostřed toho všeho je malý Ježíš v jesličkách. Josef stojí většinou někde v pozadí a kousek stranou. Jeho role není hlavní, naše pozornost se nemá soustředit na něho. Ale přitom je jeho role velice důležitá. Jeho úkolem je postarat se o Marii a dítě. 

Vánoční doba je dobou, kdy jsme citlivější na potřeby jiných. V našich schránkách se objevují dopisy s prosbami o podporu nejrůznějších projektů, pořádají se sbírky pro hendikepované, protože právě vánoční období je období dávání. I když je těch natažených rukou mnoho, snažíme se pomoci alespoň některým.

A možná tím nejlepším popisem, kterým může být církev popsána je: "Církev, která pečuje."

Pavel píše do Filipis: "v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu." (Filip. 2,3-4)

Jinými slovy: Myslete na potřeby druhých.

Přemýšlíte někdy v neděli ráno, proč jdete do sboru? Jdeme tam, protože cítíme dluh vůči Bohu a cítíme, že bychom ho měli nějak splatit? Nebo protože prožíváme něco těžkého a doufáme, že se nám trochu uleví? Nebo protože se mi líbí hudba, mám tam přátele a někdy se kázání dá i poslouchat?

Proč bychom měli chodit do sboru? Možná že pokud budeme myslet na druhé, sbor se stane cvičištěm, kde se učíme si navzájem pomáhat.

Možná si sedneme vedle někoho, kdo chodí jenom občas. Můžeme se představit a říct: Jsme rád, že jste přišel. Můžeme dát nenuceně najevo svůj zájem a ochotu naslouchat.

Nebo když slyšíme o někom, kdo potřebuje modlitby, můžeme mu napsat e-mail a dát mu vědět, že se za něho budeme modlit.

Nebo pokud se někdo, koho známe, potýká s těžkým břemenem nebo ztrátou, můžeme ho chytit za ruku a možná s ním budeme i plakat. Ale dejme mu vědět, že vám na něm záleží.

Církev není místo, kde se schází lidé, kteří nemají nic společného a kteří si nemají co říct. Církev je místo, kde se scházíme a kde si dáváme najevo, že jsme bratři a sestry a kde společně neseme břemena jedni druhých. Jsou v ní lidé, kteří nám byli svěřeni. A jestli budeme myslet na potřeby lidí v církvi, možná se nám pak otevřou oči i pro potřeby lidí mimo církev.

Josef myslel na potřeby lidí, kteří mu byli svěřeni.

3. Naučit se dát, kdykoli je třeba

Za třetí - Josef mohl prožít první Vánoce, protože Josef byl ochotný dát. Byl ochotný dát všechno, co v danou chvíli bylo třeba. Nemohl tušit, že až se Ježíš narodí, bude ho muset i s Marií vzít a odejít s nimi do Egypta. Nevěděl, že bude muset dlouhou dobu žít mimo své město a daleko od svých blízkých. Neznal nic z toho, co bude muset udělat.

Ale cokoliv od něho Bůh požádal, Josef dal.

To je skutečným obsahem a smyslem Vánoc. Když Bůh dal sám sebe, staly se Vánoce. Když Josef dal sám sebe, přišly Vánoce do jeho života. Není nic špatného na tom, dávat dárky svým blízkým, ale ten největší dar je dar lásky.

Slyšel jsem jeden vánoční příběh. Hlavní roli v něm hrál chlapec, jménem Wally. Chodil do 7. třídy, a byl větší než všichni ostatní chlapci v jeho skupince v nedělní škole. Ale jeho matka byla alkoholička a na jeho mentálních schopnostech se to podepsalo. O Vánocích měla jeho skupinka hrát vánoční hru. Protože byl největší, byl vybrán jako hostinský v hospodě, která nabízela ubytování pocestným.

Marie s Josefem tam přišli a zaklepali na dveře. Wally otevřel a neurvale se jich zeptal: "Co chcete?" Josef řekl: "Potřebujeme místo pod střechou. Potřebujeme místo, kde bychom mohli dnes přenocovat. Mohli bychom zůstat u vás?" Wally odpověděl: "Budete si muset najít něco jiného. Tady nemáme nic volného." Josef na to: "Ale moje žena čeká dítě. Možná se narodí právě dnes. Není tu někde místo, kde bychom mohli být v teple?" "Ne," řekl Wally. "Tady není místo." A najednou na jevišti bylo ticho. Znáte tu situaci, kdy je zřejmé, že někdo měl něco říct, ale asi to zapomněl. Zpoza závěsu se ozývala nápověda: "Táhněte! Táhněte!" Wally to měl říct, ale z nějakého důvodu se mu to vykouřilo z hlavy. Ale po několika vteřinách si vzpomněl a řekl "Táhněte!" Josef s Marií se zklamaně obrátili k odchodu, ale právě v tu chvíli si to Wally rozmyslel a dodal: "Počkejte. Počkejte! Můžete mít můj pokoj."

Režisérka hry si začala trhat vlasy. Celá hra ztratila svůj smysl. Veškerá její námaha přišla vniveč.

Ale bylo to opravdu tak? Možná Wally lépe než kdo jiný vystihl smysl Vánoc: "Můžeš mít můj pokoj."

"Můžeš mít můj život." To je to, co nám Bůh říká o Vánocích: "Můžeš mne mít. Dal jsem sám sebe." To je stále ten největší dar ze všech.

Jsme připraveni na Vánoce? Možná se nám nepodaří mít pod stromkem všechny dárky, které jsme si vysnili nebo kterými jsme chtěli obdarovat druhé. Možná se nám nepodaří uskutečnit všechny věci tak, jak jsme si je naplánovali. Možná se nám nepodaří navštívit celou rodinu a přátele, jak jsme domluvili.

Ale důležité je, jestli jsme připraveni ve svém nitru. A pokud jsme připraveni na oslavu narozenin našeho Pána Ježíše Krista, pak prožijeme skutečné Vánoce. Ježíš Kristus stojí dnes před námi a vybízí nás k důležitým rozhodnutím v našem životě. Má rozpažené ruce, které jsou probodnuté hřeby a říká: "Já jsem dal pro tebe všechno. Dáš mi ty svůj život?"