Nezapomínej!

Dobrořeč, má duše, Hospodinu, celé nitro mé, jeho svatému jménu! Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní! On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje, vykupuje ze zkázy tvůj život, věnčí tě svým milosrdenstvím a slitováním, po celý tvůj věk tě sytí dobrem, tvé mládí se obnovuje jako mládí orla. (Žalm 103,1-5)

Zapomínáte? Já jsem dlouho považoval zkratku K+M+B za počáteční písmena tří mudrců, kteří se přišli poklonit do Betléma Ježíši. Ale pak mě z toho brácha vyvedl, když mi vysvětlil, že se jedná o "klíče, mobil, brýle", což jsou věci, které je potřeba nezapomenout při odchodu z domu.

Stalo se vám, že jste také na něco nebo na někoho zapomněli? Potkali jste třeba někoho, kdo se k vám hlásil, a vám úplně vypadlo, kdo to vlastně je? Díváte se mu do tváře, víte, že jste se už někdy potkali, ale už jste zapomněli kdy a kde a úplně vám vypadlo jeho jméno. Bývá to docela trapná situace.

Ale to ještě nic není oproti tomu, co se stalo jednomu začínajícímu kazateli. Sloužil ve sboru a po čase měl pocit, že lidé příliš neposlouchají jeho kázání. A tak, aby získal inspiraci a podíval se, jak to dělají jiní, šel si poslechnout zkušeného a známého kolegu. Posadil se do lavice mezi ostatní, poslouchá a sleduje, jak to ten starý kazatel dělá. A ten najednou v kázání prohlásí něco šokujícího: "Sestry a bratři, já vám teď musím přiznat, že některé z nejdůležitějších okamžiků mého života se staly v náručí ženy jiného muže."

Celé shromáždění okamžitě zpozornělo. Všichni napjatě poslouchají co bude dál! A ten mladý kazatel to sleduje a říká si: "Tak to je tedy něco. Takhle všechny zaujmout jsem ještě neviděl. Ten skutečně umí svoje řemeslo!"

A starý kazatel to ještě jednou zopakoval, aby se ujistil, že to opravdu každý slyšel. A potom vysvětlil, že žena, kterou má na mysli, byla manželka jeho otce, tedy jeho matka a pokračuje a mluví dál o důležitosti rodiny a zdravých vztahů v rodině.

A ten mladý kazatel si říká: "Tak to bylo opravdu skvělé! To musím také použít, to je prostě bomba!" Za několik týdnů stojí na kazatelně a káže a teď přijde ten správný okamžik a on prohlásí "Sestry a bratři, musím vám přiznat, že některé z nejdůležitějších okamžiků mého života se staly v náručí ženy jiného muže."

A funguje to dokonale! Všichni napjatě poslouchají! Dokonce i ti, kdo dřímali, se probudili. V kostele je ticho, že by špendlík bylo slyšet spadnout. Kazatel není zvyklý na takovou soustředěnou pozornost. Úplně ho to nadchlo! A tak chce využít ten dramatický moment a rozhodne se to zopakovat ještě jednou a s ještě větším zápalem a tak ještě důrazněji opakuje: "Skutečně, některé z nejdůležitějších okamžiků mého života se staly v náručí ženy jiného muže." 

A pak - okno! Úplně zapomněl, jak je to dál! Snaží se rychle najít tu správnou myšlenku, přemýšlí, jak to jenom pokračuje, ale nic ho nenapadá. A už je to dlouho, už musí něco říct, ale v hlavě má prázdno. A tak v okamžiku toho největšího zoufalství prohlásí: "Ale za nic na světě si teď nemůžu vzpomenout, čí žena to byla."

• Nezapomínej na Hospodinovo dobrodiní

Nezapomínej na žádné jeho dobrodiní, říká David. Připomínej si, co jsi od Hospodina přijal. Připomínej si všechna jeho dobrodiní.

Takovou výzvu v Bibli nacházíme opakovaně, možná je tam tak často proto, že lidé mají tendenci zapomínat. Těsně před tím, než Izraelci vstoupili do zaslíbené země, je Mojžíš varuje: "...dejte si pozor, abyste nezapomněli na Hospodina, který vás vyvedl z egyptské země, z domu otroctví." 5 M 6,12. A znovu: "Střez se..., abys nezapomněl na Hospodina, svého Boha, a nepřestal dbát na jeho přikázání, práva a nařízení,"

A když Izraelci přešli Jordán a vstoupili do zaslíbené země, tu úplně první věc, kterou udělali bylo, že z řečiště Jordánu vynesli dvanáct kamenů, ze kterých vystavěli památník. A Jozue říká: "Až se v budoucnu budou vaši synové vyptávat svých otců: 'Co je to za kameny?', seznamte své syny s tímto: Izrael přešel tento Jordán po suchu. Hospodin, váš Bůh, vysušil před vámi vody Jordánu, dokud jste nepřešli, jako to učinil Hospodin, váš Bůh, s Rákosovým mořem, které před vámi vysušil, dokud jste nepřešli, aby poznaly všechny národy země, jak mocná je ruka Hospodinova, a abyste se báli Hospodina, svého Boha, po všechny dny." (Joz. 4,21-24)

Ten památník měl být připomínkou jejich zkušenosti s Božím jednáním. Měl sloužit jako základ pro sdílení víry s jejich dětmi. Stalo se to desátého dne prvního měsíce, právě v den, kdy přesně před 40 lety vyšli z Egypta a Izraelcům tak měl připomínat naplnění Božích zaslíbení.

Všichni máme ve svém životě památníky. Nejsou postavené z kamenů z Jordánu, ale tvoří je naše vzpomínky. Jsou to vzpomínky na místa, které jsou spojené s naší cestou víry. Já vzpomínám na náš kostel a sborový dům, kde jsem chodil do nedělky, pak do mládeže a do kostela a kde jsem mohl slyšet evangelium. Kde jsme pak měli svatbu, kde jsme přinesli k požehnání naše děti. Je to pro mě vzácné místo. Každý máme taková konkrétní místa, která jsou nějakým způsobem spojená s naší vírou. A jsou lidé, které jsme mohli potkat, a kteří nám vydali svoje svědectví a byli příkladem pro naši víru. Je důležité si je připomínat a děkovat za to, že si je Bůh v našem životě použil. A máme vzpomínky na to, jak nás Bůh provázel v našem životě a jak nás chránil. Jak nás kolikrát provedl situacemi, kdy jsme si nevěděli rady.

Bůh dává pokyn Jozuovi, aby postavil památník, aby si Izraelci pokaždé když se na něho podívají uvědomili, že nepřekročili Jordán kvůli svým vlastním schopnostem, šikovnosti nebo síle, ale díky Boží milosti. Je důležité, abychom ani my nezapomínali na Boží jednání v našem životě.

• Pomníky starých křivd

Mám obavu, že jsou i jiné pomníky, které si stavíme: Na své cestě životem sbíráme na různých místech kameny, na kterých je napsáno "křivda", "hořkost", "zklamání", "hněv", "zranění", "zlé slovo", a podobné věci.

Zažili jste někdy, že jste s někým mluvili, a když jste se bavili třeba o tom, co jste prožili, že ten dotyčný začal vzpomínat na to, jak mu někdo v minulosti ublížil? Potkali jste někoho takového, kdo si pořád připomíná křivdy z minulosti? Jsou takoví lidé, kteří se pořád zabývají tím, co jim kdo v minulosti udělal zlého.

Každý můžeme malovat výjevy z našeho života, ve kterých bychom byli vyobrazeni jako ti, kterým někdo ukřivdil. Rodiče, když nám nedali spravedlivý díl majetku. Učitelé, kteří nám dali špatnou známku. Kolega, který nás podrazil v práci.

Každý z nás něco z toho prožil. V církvi spolu žijeme roky, a to jsou ideální podmínky pro velkou sbírku podobných kamenů. Jsme jenom lidé, a i když to třebas není náš záměr, snadno se nám podaří někomu šlápnout na kuří oko. A když někdy chceme prosadit svůj názor, kolikrát jdou ohledy stranou.

Ale pak se nám velice snadno ztratí z očí ty památníky, které nám připomínají Boží jednání. Připomínáme si, co nám udělali lidé, místo toho, abychom si připomínali to, co dělá Bůh. Možná proto, že negativní věci máme tendenci si pamatovat víc a víc nás zasáhnou. Ale David říká: Nezapomínej na Boží jednání ve svém životě. Nezapomínej na to, co jsi přijal od Boha. Nezapomínej na žádné jeho dobrodiní.

Pán Ježíš nás vede k tomu, abychom dokázali odpustit. Jinak je to jako balvan, který neseme na zádech a nemůžeme se pohnout. Odpuštění není jenom nějaký pojem, slovo. Odpuštění nám dává možnost nového začátku, narovnání vztahů, zasypání příkopů a zboření hradeb, které mezi sebou máme.

• Buď vděčný

Dobrořeč má duše Hospodinu, volá David. S tím budeme jistě souhlasit, ale když bychom měli jmenovat konkrétní věci, budeme s tím mít problém. Spíš vidíme problémy než věci, které nám dávají důvod ke vděčnosti. V březnu to bylo ještě dobré, ale teď už si celá řada našich přátel a známých prošla koronavirem. Lidé, přišli o své příjmy. Děti jsou doma a je vidět, že jim škola chybí. Je konec ledna a naše Janička byla ve škole všehovšudy asi měsíc. Jak to ty děcka doženou?

A co dnešní svět? Když padl komunismus, mysleli jsme si, že konečně se všechno vrátí do normálu, ale vypadá to, že marxistické myšlenky vyhozené dveřmi se znovu vracejí oknem, tentokrát na Západě. Před dvěma lety se v Trevíru s velkou slávou odhalila nová socha Karla Marxe, a sochy jiných se bourají.

Musíme řešit spoustu starostí a jsou věci, nad kterými si klademe otázky. A naše současné starosti mají tendenci překrýt věci, za které máme být vděční bez ohledu na okolnosti.

V roce 1988 srazil polského železničního dělníka Jana Grzebskeho vlak. Přežil to, ale jenom taktak, zůstal v kómatu a probral se z něho po 19 letech. Tehdy bylo Polsko komunistické, maso na příděl, v obchodech prázdné regály a na benzínových pumpách fronty. Od té doby se ale změnilo k nepoznání. Řekl: "Teď vidím lidi v ulicích s mobilními telefony, v obchodech je tolik zboží, že se mi z toho točí hlava. Ale divím se tomu, že všichni ti lidé, kteří spěchají po ulicích se svými mobilními telefony si pořád na něco stěžují."

Když se Grzebski probral z kómatu, ocitl se v úplně jiném světě. Polsko mělo svobodu, obchody plné zboží a lidé měli možnosti o jakých se jim dřív ani nesnilo. Ale kupodivu jim to ke spokojenosti nestačilo. Zapomněli na to, jaké to bylo dřív a vnímali jenom svoje současné starosti.

Apoštol Pavel píše do Efezu: "...plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce a vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista." (Ef. 5,19-20)

V tom verši nám nesedí dvě slova: "Vždycky" a "za všecko". Někdy nám přece není do zpěvu. A jsou věci, za které při nejlepší snaze nedokážeme děkovat. Ale myslím, že apoštol Pavel měl na mysli totéž, co David, totiž že si máme osvojit postoj vděčnosti. A abychom neztráceli ze zřetele věci, které jsou důvodem ke vděčnosti bez ohledu na okolnosti.

Co byste zmínili, když byste měli vyjádřit to, za co jste vděční? Většina z nás asi bude děkovat za svoji rodinu a přátele. Jsme vděční za náš domov, za naši práci. Možná budeme děkovat za církev a její svědectví o Ježíši. Pokud jsme zdraví, asi budeme děkovat i za to, zvlášť pokud jsme třeba nedávno prošli nějakou nemocí.

Ale když se podíváme do 103. žalmu, ani jednou tam neslyšíme Davida děkovat za svoji rodinu, domov, přátele, majetek nebo to, že ho Bůh vyvolil za krále. David neděkuje za věci, které by zmínila většina lidí. Místo toho chválí Boha za odpuštění hříchů, uzdravení jeho nemocí, vykoupení ze zkázy, věnčení milosrdenstvím a soucitem, za to, že ho Hospodin po celý věk sytí dobrem, takže se jeho mládí obnovuje jako mládí orla.

Tyto věci David nemohl ztratit a svět mu je nemohl vzít. A platí to i pro nás. Je mnoho věcí, o které můžeme přijít. Mohu ztratit svoje blízké, můžu přijít o svůj domov, o peníze, svoje schopnosti. Ale nemůžeme ztratit to, o čem píše David.

Ježíš zdůrazňuje totéž v kázání na hoře. Říká: "Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce." (Matouš 6: 19--21)

• Z celého srdce

A ještě jednu věc nám ten žalm říká. Dobrořeč celé nitro mé Hospodinu! Z celého srdce. David takový byl. Jeho největším pokladem bylo poznání Boží lásky a soucitu s lidmi a s ním samotným. To nebyly jenom slova, to byl jeho životní postoj. Dobrořečil nejen svými ústy. Chvála vycházela z hloubky jeho srdce. My lidé můžeme druhé oklamat, můžeme se tvářit příjemně a pěkně mluvit, ale v našem nitru to může vypadat jinak. Před lidmi to dokážeme skrýt. Ale Bůh nás vidí odkryté, před ním neskryjeme nic.

Jaký kontrast tu je mezi Davidem a zákoníky a farizeji! Ježíš jim vyčítá jejich pokrytectví, navenek sice vypadají krásně, příkladně se modlí, plní všechna nařízení a příkazy zákona ale v jejich srdci to vypadá úplně jinak, na spravedlnost a lásku zapomněli. O Vánocích jsme četli, jak se Ježíši přišli do Betléma poklonit pastýři. Zákoníci a farizeové, kteří očekávali Mesiáše tam ale nebyli. Není to zvláštní? Nebylo by logičtější, aby tam místo pastýřů přišli oni? A když Ježíš později vystoupil, jeho učení se pro ně stalo kamenem úrazu. Ztratili citlivost vůči Bohu.

Možná to tak ale nebylo vždycky. Možná, že když začali svoji službu, začali jako upřímní, Boha hledající lidé, citliví vůči Boží lásce. A když se otevřely dveře synagogy, oni do ní vstupovali s touhou, aby k nim Hospodin mluvil a s vírou, že tam najdou smysl a naplnění pro svůj život. Ale něco se s nimi stalo. Věci, které pro ně kdysi byly svaté jim zevšedněly a oni je začali dělat mechanicky. Víra, že Bůh slyší jejich modlitby ztratila možná na svojí důležitosti. Boží zaslíbení ztratila něco ze svojí naléhavosti, protože se zdálo že už je to dávno, kdy je Bůh vyslovil a ony se doposud nenaplnily.

Možná se postupně ten počáteční zápal vytratil a víra otupěla. Zůstal z ní jenom rituál, který je potřeba dodržovat. A když Bůh poslal Ježíše, aby zjevil svoji lásku, nezajímalo je to. Ztratili citlivost vůči Božímu jednání, citlivost vůči potřebám druhých, citlivost vůči Božímu slovu.

David svědčí o něčem jiném: Celé nitro mé, celá má duše chválí Hospodina. On měl citlivé srdce. Bůh byl nedílnou součástí jeho života. A stejně tak má být součástí i našeho. Ježíš říká: Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.

A tak ještě jednou:

· Připomínej si Hospodinovo dobrodiní

· Zapomeň na staré křivdy a odpusť.

· Buď vděčný

· Učiň Boha součástí svého života