Proč, Bože?

Před časem mi v Hlasu mučedníků přišla mapa s vyznačením oblastí, ve kterých jsou křesťané pronásledovaní. V obrovské části světa se křesťané setkávají s pronásledováním a o svobodě, jak ji prožíváme my, se jim ani nezdá. Proč se toto křesťanům děje už 2000 let?

Když nás napadá taková otázka, cítíme se trochu provinile, protože takové otázky pokládají většinou lidé, kteří v Boha nevěří. Ale přesto se jí někdy těžko dokážeme ubránit. Zvlášť tehdy, když se jedná o věci, které se nás týkají bezprostředně anebo se týkají lidí, které známe.

Matka tří dětí. Na kole se večer vracela z cvičení sborového zpěvu. Jela po pravé straně, měla světlo. Zezadu do ní narazil řidič, který se vracel z hospody a ujel. Byl tak opilý, že ani nevěděl o tom, co způsobil. V nemocnici zemřela.

Mladí manželé. Oba zapálení pro Ježíše. Narodilo se jim první dítě, syn, na kterého se těšili. Bohužel se narodil s vážnou srdeční vadou. Byl na operaci, měl jít na druhou, ale v noci před ní zemřel.

1. Neodbytná otázka "Proč?"

Všichni jsme slyšeli podobné příběhy jako tyto - příběhy o špatných věcech, které se dějí dobrým lidem. A bez ohledu na to, jak jsme duchovní, nebo jak jsme naladění na Boha, v takových situacích se nedokážeme zbavit otázky: Proč?

Známe verš, který napsal Pavel v listu Galatským, že "to, co zasejeme, to také sklidíme", že když někdo zasévá semeno hříchu, hořkosti, nenávisti nebo neposlušnosti, nakonec bude sklízet stejný druh sklizně. Ale co když jsme nezaseli nic takového, a přesto do našeho života vstoupí nějaká tragédie a my musíme snášet těžké věci, pro které nevidíme žádný důvod?

V takových okamžicích se nikdo z nás neubrání otázkám typu: "Proč, Bože? Proč se mi dějí špatné věci? Jsi skutečně tady? Máš o mě vůbec zájem?"

Mnozí dají rychlou a jednoduchou odpověď. Hinduismus říká, že člověk který trpí, trpí za viny, které spáchal v minulém životě. Není tu místo pro milosrdenství, protože člověk si zaslouží utrpení, kterým prochází. Jedině tak může dojít pokoje. A každý kdo mu chce pomoci mu ve skutečnosti škodí, protože se jenom oddaluje ten okamžik, kdy si dotyčný odpyká vyměřený trest.

Muslimové by dali jinou odpověď: "Alláh to chtěl, a vy se musíte naučit přijmout jeho vůli bez otázek." To ale ve svém důsledku znamená, že nejsem zodpovědný za své činy. 

Židovský rabín Harold Kushner nabízí jinou odpověď v knize "Když se zlé věci stávají dobrým lidem". Napsal ji, když se dozvěděl, že jeho tříletý syn Aaron je nevyléčitelně nemocný a zemře ještě před dosažením dospělosti. Dospěl k názoru, že Bůh je omezen ve své moci, a proto nezasahuje do našich životů. Je jenom divákem, který sleduje náš život. Přeje sice svému lidu dobré věci, ale není vždy schopen to zařídit. A my bychom měli pochopit, že Bůh není všemohoucí, ale přesto bychom ho měli milovat a jeho nedostatky mu odpustit.

2. Bůh je svrchovaný

Dovedeme asi pochopit pocity otce, který se dívá jak jeho syn roste a přitom ví, že  brzy zemře. Ale ani s jeho odpovědí nemůžeme souhlasit. V knize Zjevení je nám Bůh představen jinak: "Veliké a podivuhodné jsou tvé činy, Pane Bože všemohoucí; spravedlivé a pravdivé jsou tvé cesty, Králi národů. Kdo by se nebál tebe, Pane, a nevzdal slávu tvému jménu, neboť ty jediný jsi Svatý; všechny národy přijdou a skloní se před tebou, neboť tvé spravedlivé soudy vyšly najevo." (Zj. 15,3-4)

Bůh je svatý. Podivuhodný. Vševědoucí a všemohoucí. Věříme a vyznáváme, že je nade vším a nade všemi. A když takto vidíme Boha, uvědomujeme si, že my nevíme všechno, a že my nejsme ti, kdo by byl schopen vždycky rozhodnout, co je nejlepší.

Například: Jak by měl vypadat dokonalý a dobrý svět? Pokud bychom mohli dát Bohu seznam pozitivních a negativních věcí, věcí, které bychom chtěli a věcí, které bychom nechtěli, co bychom tam uvedli? "Žádná bolest, žádný smutek, žádné děti s postižením, žádné dluhy, dokonalá teplota." Ale když bychom vyjmenovali tyto věci, na kterých bychom se asi snadno shodli, pravděpodobně by se objevily další, kde bychom se v názorech lišili.

Všichni, kdo jste společně plánovali dovolenou, nebo rozdělovali úkoly na sobotní úklid víte, co mám na mysli. Ne všichni souhlasí, a ne vždy se dokážeme shodnout na tom, co je dobré nebo co je nejlepší.

Naše poznání je jenom částečné, říká apoštol Pavel. Nedokážeme odhalit smysl všech událostí. Dokonalým příkladem je příběh o Josefovi ve Starém zákoně: Jeho bratři ho prodali do otroctví. V Egyptě pracuje jako otrok. Je falešně obviněn z pokusu znásilnit manželku svého pána. Je hozen do vězení. Ani na jedné z těchto věcí nenajdeme nic pozitivního. Ale pak se Josef stává druhým mužem po faraónovi, vládne celému Egyptu a rozdává obilí hladovým zástupům, které přicházejí, aby získaly něco k jídlu. A o pár let později, když Josef mluví se svými bratry Josef říká: "Vy jste se mnou zamýšleli zlé, ale Bůh zamýšlel dobré." To co se zdálo být špatné, se stává požehnáním pro celý národ.

A to je důležitý bod: Jestliže my nedokážeme rozlišit, co je nejlepší, kdo je pak schopen to určit? A co další otázky: Jestliže existují nějaké hodnoty v našem světě, kdo rozhodne jaké jsou ty správné a jaké jsou ty špatné? Pokud má cenu žít, kdo dal životu hodnotu a kdo rozhodl, že život má opravdu cenu? Jestli existují odpovědi na naše otázky, kam bychom měli jít, abychom je získali?

Když přemýšlíme nad všemi těmito otázkami, začneme si uvědomovat, že ta zásadní otázka není: "Proč se Božímu lidu dějí špatné věci?" Klíčovou otázkou je: "Jaký je účel mého života?"

3. Jaký je smysl mého života?

"Proč jsem tady? Proč každé ráno vstávám? Proč chodím do práce? Proč se starám o svou rodinu? Jaký je smysl, jaký je účel mého života?"

Pokud jsme schopni říct, o co jde v našem životě, pokud víme, čeho chceme dosáhnout a kam chceme jít, pak náš život má smysl a cíl. Ale pokud nemáme žádné cíle, pokud nemáme nic, za čím bychom šli, pak se nám může život jevit jako  bezvýznamný a zbytečný. Staré římské přísloví říká: "Pokud kormidelník nezná přístav do kterého směřuje, pak žádný vítr není ten správný." Ale pokud víme, kam směřujeme, můžeme "chytit vítr do plachet" a ani bouřka nás nemůže odradit.

Pokud si ale klademe otázku: "Jaké jsou moje cíle? Jaký je účel mého života?", možná bychom si měli položit ještě důležitější otázku: Jaký cíl má Bůh pro můj život?

4. Boží účel pro náš život je oslavit Boha

V Izaiášově proroctví Bůh říká: "Přiveď mé syny zdaleka a mé dcery od končin země, každého, kdo se nazývá mým jménem a koho jsem stvořil ke své slávě, koho jsem vytvořil a učinil." (Iz. 43,6-7) To je obraz Boha, který svolává svoji rodinu. A jestliže jsme součástí jeho rodiny, byli jsme stvořeni, abychom oslavili Boha tím, že v našich životech bude patrná jeho přítomnost. Co to ale znamená konkrétně pro naše postoje a jednání?

1. Jestliže nás stvořil, jestliže jsme jeho synové a dcery, část jeho rodiny nazývané Jeho jménem, pak náš život je drahocenný. Je to dar od Boha a my máme žít jak nejlépe dokážeme k Jeho slávě.

2. Pokud je naším cílem jej oslavit, pak máme sloužit ostatním. Ježíš nám říká, že největším přikázáním ze všech je milovat Boha celým srdcem, duší, myslí a silou. A druhé největší přikázání je milovat svého bližního jako sebe. Máme mít zájem o své bližní. Apoštol Pavel píše o "Bohu, který nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha." (2. Kor. 1,4) Říká: Dostali jste od Boha útěchu a sílu. A teď vezměte to, co jste obdrželi, a předejte to ostatním. Potěšujte je. Stůjte vedle těch, kteří vás potřebují.

Bůh nám neslibuje, že když mu budeme věřit a spoléhat na něj, našemu životu se vyhnou těžké věci. Když se Pavel třikrát modlí za to, aby ho Bůh zbavil ostnu v těle, který ho sráží, vše co slyší je Boží zaslíbení: "Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla." (2 Kor. 12,9).

Pavel píše "všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí." (Řím. 8,28). Bůh nám dává nám svoje zaslíbení, abychom nezůstali jenom u otázky "Proč?", ale abychom věděli, že je s námi a chce nás provést i těžkými věcmi, které přichází do našeho života. Dává nám svoje zaslíbení, abychom byli těmi, kdo neztrácejí naději, ale kteří chtějí naplnit Boží vůli ve svém životě a být světlem a svědky o Boží lásce druhým lidem. Boží zaslíbení jsou pro nás, aby nám pomohly nenechat se přemoci utrpením a bolestí, ale navzdory jim žít požehnaný život.

Slyšeli jste někdy jméno Robert Reid? Já jsem na ně narazil náhodou. Ale jeho život je mimořádný. Je to člověk, který v dětství prodělal mozkovou obrnu, a byl tak postižený, že se prakticky nedokázal o sebe postarat. Nedokázal si vyčistit zuby, učesat se nebo se vykoupat. Nedokázal se obléknout a najíst. Byl závislý na jiných lidech, kteří to pro něho dělali. Pohybovat se mohl jenom na invalidním vozíku. Ale přes všechna omezení, které jeho postižení s sebou neslo, dokázal vystudovat střední školu a pak také vysokou školu.

Toužil zvěstovat Ježíše Krista. A tak se usadil v Portugalsku. Našel si hotel, kde mohl bydlet v přízemí. Našel si takovou restauraci, kde byli ochotní ho krmit. Sehnal si učitele, který ho učil portugalsky. A každý den se vypravil do městského parku a rozdával křesťanskou literaturu všem, kdo procházeli kolem něho.

Obrna se podepsala i na jeho hlasu, ale on s lidmi přesto mluvil. Vyprávěl jim o Boží lásce vyjádřené v Ježíši Kristu. Za 6 let získal Robert Reid více než 70 lidí pro Ježíše. Jednou z nich byla mladá dívka jménem Rosa, která se později stala jeho ženou. V Portugalsku strávil 21 let, naučil se plynule portugalsky a získal si tam velký respekt.

Někdo popisoval, jak mluvil k lidem, kteří si ho přišli poslechnout. "Seděl jsem v tisícovém publiku a díval se, jak muži popadli jeho invalidní vozík i s ním a zvedli ho na pódium. Sledoval jsem ho, když se snažil ztuhlými prsty obracet stránky své Bible. A když jsem ho poslouchal, nebyl jsem zdaleka sám, kdo si utíral slzy: Tady je někdo, kdo by si mohl stěžovat, kdo by mohl být zahořklý, někdo, kdo by se mohl ptát: "Proč já?" Někdo, kdo by se mohl ptát: "Proč se dějí špatné věci lidem, kteří patří Bohu?" Ale místo toho Robert Reid četl pomalu Boží slovo a vydal své svědectví. A když skončil, zvedl nemocí pokřivenou ruku a řekl: "Mám vše, co potřebuji.'"

Pravděpodobně nepojedeme do Portugalska, abychom se tam stali misionáři. Potřebujeme ale, abychom ani my nezůstali jenom u otázky Proč? Proč se stalo to nebo ono? Máme jít dál. Přes všechna trápení a těžké věci si máme klást jinou otázku: Pane, jaký máš záměr v mém životě? K čemu jsi mne tady postavil? Jak můžu oslavit Tvoje svaté jméno? A když budeme mít takto připravené srdce, on nám to ukáže a použije si nás ke svojí slávě.